„A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozevírající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý a jemný…“ Bible, 1. Královská 19, 11–12
Kdo Eliášův příběh nezná, určitě si ho přečtěte.
Od mala věřím tomu, že Bůh existuje, že stvořil tuto Zemi a vše, co je na ní, a že mě vede životem. Jeden by řekl, že po 20 letech už člověk bude mít nějaké ty zkušenosti a že ho jen tak něco nerozhodí. A především, že jsou věci, na které už znova nenaletí.
Jenže… Opak je pravou. Zas a znova chci a očekávám, že Boží vedení znamená zemětřesení, bouři, prudký vítr, výbuch emocí. Stále znova a znova předpokládám, že správný směr poznám podle mohutných, do očí bijících znamení, která nepřehlédnu ani já, ani mé okolí, a tak nikdo nebude pochybovat, kudy se vydat.
Není tomu tak. Správná rozhodnutí nepoznám hned, někdy ani za den či za měsíc. Dokonce se stává, že o nich pochybuji. Ale pokaždé, když se sama sebe zeptám, proč jsem se tak rozhodla, cítím pokoj, radost a ujištění, že stojím na té správné cestě životem.
K 18. narozeninám mi mamka do přání napsala, ať je můj život jako mozaika, kterou skládám z drobných, krásných střípků. Tenkrát jsem to nechápala. Teď už možná ano. Stejně jako u mozaiky, i u života vidíme obraz, který tvoří, pouze s odstupem.
Proto vám všem i sobě přeji, abychom ze svých rozhodnutí skládali mozaiku života a nebyli zklamaní, že nevidíme obraz (výsledek svých rozhodnutí) hned.
Být Boží ženou 
Zanechat odpověď