Předvolal tedy abímelek Izáka a řekl: „To je určitě tvá žena. Pročpak jsi mi řekl, že je to tvá sestra?“ Izák odvětil: „Řekl jsem to, abych kvůli ní nepřišel o život.“
Bible, Genesis 26,9
A máme tady pokračování příběhu o „jedné malé, nevinné lži“…
Koukli jste se na to někdy z pohledu abímeleka? Jak mu asi bylo? Jak je mně, když zjistím, že mi někdo lhal nebo neřekl celou pravdu? A jak mi je, když přijdu na to, že to vše bylo kvůli strachu? Kvůli strachu ze mě?
Už jenom při té představě mi je zle a smutno. Jednak mě mrzí, že mi daná osoba neřekla pravdu, a jednak mě štve, že se mě bojí. Nechci, aby se mě lidé báli. A přesto se to může stát a ani to nemusím zavinit vědomě. Může jít třeba o to, jak na lidi působím – u mě to znamená „klasicky profesorsky, učitelsky“. U tebe to nejspíš bude něco jiného, napadá mě třeba „nedostupnost“, „velký šéf“, „nezajímáš mě“. Nebo něco úplně jiného. Nebo taky nic.
Co s tím ale můžu udělat, aby se mě lidé (a hlavně ti nejbližší, včetně vlastních dětí) nebáli? Předně se mohu modlit. Zas a znova. Nahlas, potichu. Česky i v jazycích. A před Bohem hledat, čemu mě chce naučit, jak mě chce změnit, jak se k němu mohu zas o kousek přiblížit. A věřit, že mě Hospodin vyslyší a dá mi odpověď.
Být Boží ženou 
Zanechat odpověď