I odpověděl král ženě: „Nezatajuj přede mnou, nač se tě zeptám.“ Žena řekla: „Mluv prosím, králi, můj pane.“
Bible, 2. Samuelova 14,18
„Nezatajuj přede mnou, nač se tě zeptám.“ A ona mu odpověděla.
Rozhovor mezi králem a ženou. V kolika chválách se zpívá, že Hospodin je Král králů, a já to zpívám (a tedy vyznávám) také. Kolikrát se mě můj nebeský otec na něco ptá a já ho buď neslyším, nebo dělám, že neslyším, nebo se snažím něco zatajit, vypadat lépe?
Často. Je to moje přirozenost, chtít vypadat v očích druhých co nejlépe. I v očích Boha, který vidí všechno, který si moje myšlenky přehrává jak film, který zná každou moji kost, vlas i buňku, který mě stvořil. Proč k němu nejsem upřímná, když o mně všechno stejně ví?
Protože nejsem upřímná sama k sobě. Nechci být. Chci se vidět dokonale, chci vidět krásný, vysněný obraz, a ne pravdu. Nechci vidět křik, odkládání věcí na neurčito, strach, obavy, klamnou skromnost, shazování sebe či druhých. Nechci vidět ten hnus.
Jenže tím škodím jen sobě.
Je načase před svým Králem a Pánem nic nezatajovat, nic nezatajovat sama před sebou.
Být Boží ženou 
Vy tu píšete o sebereflexi…. A já si myslím,že tohle je skutečně určitá schopnost žen- ale vrozená…. já se snažím být čestná sama k sobě…. Nelhat si a přiznat si i nehezke nápady…. Takoví prostě jsme. Otázka je jak s tím naložíme… A zda jsme schopné to zpracovat a svobodně nad tím přemýšlet…
To se mi líbíLíbí se 1 osoba