1. Královská 3,22

Druhá žena však prohlásila: „Nikoli. Můj syn je ten živý, a ten mrtvý je tvůj.“ Ale první trvala na svém: „Ne. Tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.“ A tak se před králem hádaly.

1. Královská 3,22

Já si nemůžu pomoct. Pro mě je tento příběh obrazem společnosti, která selhala. Obrazem společnosti, která odsoudila druhé ve svém srdci i mysli a nepomohla tam, kde pomoci mohla a měla.

Ono je úplně jedno, jak a proč se stalo, že tyto dvě ženy bydlely samy spolu. Je jedno, zda to byly mladé vdovy nebo prostitutky. Je jedno, zda někde měly nebo neměly nějakého blízkého příbuzného (jestli měly, tak ještě hůř!), který se o ně měl postarat. Protože žádná z těch okolností nic nezmění na tom, že zůstaly samy a nikdo se jich neujal ani na těch pár týdnů kolem porodu.

Vždyť ani poté, co se stala ona tragédie, se jim nevěnoval nikdo z jejich okolí a ony šly se svým sporem (a žalem) až ke králi. I kdyby bydlely v královském městě, to tam kolem nich nebyl žádný starší, který řešil spory?

Je mi úzko ze zjištění, že Izraelci už za krále Šalomouna zapomněli na to, co Bohu slíbili v poušti. Že zapomněli na to, že jako národ jsou jeho kněžími, kteří mají vést ostatní národy k němu, kteří ho mají svým životem oslavovat. Kteří zapomněli na to, že Hospodin přináší milosrdenství a soucit. Kéž na to já nezapomínám.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

Nahoru ↑

%d blogerům se to líbí: