Proto Hospodin praví toto: ‚Tvoje žena bude v městě provozovat smilství, tvoji synové a dcery padnou mečem, tvá půda bude rozměřena provazcem a ty zemřeš v zemi nečisté.‘ Izrael bude zcela jistě přesídlen ze své země.“
Bible, Ámos 7,17
Co na to říct. Tohle je přece něco, co by si (snad) nikdo nevybral. Minimálně dobrovolně ne. A přesto z historie víme, že se přesně toto Izraeli stalo. Byli upozorněni, znali důsledky svého jednání, bylo jim celkem explicitně řečeno, co je čeká… A přesto se nezměnili.
Neříkám, že si všichni tento trest zasloužili. Naopak jsem přesvědčena, že mezi nimi byla řada bohabojných lidí, kteří si takovýto osud nezasloužili. A i tak je dostihl. Proč?
Na jednu stranu se mi chce napsat, že nevím, na druhou chci citovat apoštola Pavla a jeho „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (Efezským 6,12) A v tomto boji jsme vojáci. Na jedné, nebo na druhé straně. Bylo to tak tenkrát, je to tak i dnes.
Nejhorší možností je neustále měnit strany. Já se už kdysi dávno rozhodla stát v armádě Hospodina zástupů. Mé jednání a chování však tomu ne vždy odpovídá. Proto bych asi teď měla zavřít počítač a jít si přečíst něco ze smlouvy (Bible, rozuměj), ke které jsem se zavázala, že bude mým měřítkem…
Být Boží ženou 
Zanechat odpověď